Svátek Božího milosrdenství zaujímá nejdůležitější místo mezi všemi formami pobožnosti k Božímu milosrdenství, které byly sestře Faustyně zjeveny.
          Poprvé o zavedení tohoto svátku požádal Pán Ježíš ve zjevení, které měla sestra Faustyna v roce 1931. „Toužím, aby milosrdenství mělo svátek. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem milosrdenství.“ /Den. 49/
          Volba zrovna této neděle není náhodou. Je to první neděle po Velikonocích. O Velikonocích si celá Církev připomíná dílo Božího vykoupení, které je úzce spjaté s Božím milosrdenstvím, vzpomínaným a slaveným na svátek Božího milosrdenství. Toto vykoupení je přece projevem Božího milosrdenství pro celý svět.
          Zároveň je třeba si uvědomit a pamatovat, že svátek Božího milosrdenství není jen dnem, kdy si zvláštním způsobem přpomínáme Boží milosrdenství a je uctíváme, ale je to den mimořádných milostí pro celý svět slíbených Pánem Ježíšem, který řekl sestře Faustyně: „Toužím, aby svátek milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky.“ /Den. 699/
          Pán Ježíš spojil s tímto svátkem veliké přísliby: „Kdo toho dne přistoupí k Prameni života, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ /Den. 300/ Pramenem života je přitom svátost smíření a Eucharistie.
          „V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milosti vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží.“ /Den. 699/
          Pro ty, kteří se pokládají za veliké hříšníky, pro které už není Božího odpuštění, Pán Ježíš zároveň vzkazuje: „Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ /Den. 699/
          Svátek Božího milosrdenství, který oficiálně zavedl 30. dubna roku 2000, v den svatořečení sestry Faustyny, papež Jan Pavel II., se tak jeví jako neobvyklá příležitost setkání s bezmeznou hloubkou Božího milosrdenství tento den otevřeného dokořán.
          Dá se říct, že tento den Bůh před každým stojí jako „slabý“ a starostlivý Otec, a ne jako Soudce.
          „Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velkém a bezedném milosrdenství.“ /Den. 570/ – říkal ve zjevení Pán Ježíš sestře Faustyně.
          Svátek Božího milosrdenství se tedy stává Bohem stanovenou chvílí setkání člověka s jeho milosrdenstvím. K tomuto setkání mají připravovat a vést člověka všechny ostatní formy úcty k Božímu milosrdenství.
          Ovšem, tak jako v případě obrazu Božího milosrdenství, nemůžeme zapomenout na to, co je nejdůležitější, a co také zdůrazňoval sestře Faustyně Pán Ježíš: na důvěru. Dokud se s důvěrou neobrátíme k jeho milosrdenství, nenajdeme ospravedlnění a vnitřní pokoj.
          Pokud tedy chceme dosáhnout a získat milosti slíbené Pánem Ježíšem, musíme více důvěřovat jemu, než sami sobě. Více poslouchat jeho slova, než hlas našeho srdce, které nám někdy hodně věcí vyčítá a my si s tím nedokážeme poradit. Stojí za to vzpomenout si zde na slova sv. Pavla, který říká, že Bůh je větší než naše srdce a výčitky svědomí, které máme a které pramení z naší minulosti.